“Proč má vůbec někdo dobrovolně děti?” položil zemdleně řečnickou otázku můj 28 letý kamarád, tatínek prvňačky a dvouleťáka, sotva za sebou zavřel dveře dětského pokoje, kde právě hodinu uspával.
Budu upřímná. Nikdy jsem po dětech nijak zvlášť netoužila. Když jsem byla sama dítě, žádné těhotné ženy ani miminka kolem mě nebyly. Po celou dobu dospívání, a trochu se stydím přiznat, že vlastně až do části dospělosti, jsem vnímala hlavně malé děti jako otravné, uřvané a vůbec, proč si je ti rodiče neuklidní. Obtěžovaly mě.
Těhotným ženám jsem se vyhýbala. Z jejich jiného stavu jsem cítila jakousi sílu a moc, kterou jsem neznala, což mě děsilo.
Mateřství pro mě nebylo něčím, čím by se žena měla definovat, jak jsem často pozorovala. Každá žena, která měla děti, totiž o sobě v začala po porodu mluvit v první řadě jako o matce. “Jsem hlavně maminkou dvou malých chlapečků.” Ta informace mi nic neříkala a nijak můj pohled na takovou ženu neměnila. Maximálně mi blesklo hlavou, že to nějak moc prožívá.
Když jsem dospěla (ano, řekla bych, že až po vysoké škole, když jsem se postavila na vlastní nohy a hlavně zapojila se do chodu společnosti jako plnohodnotný pracující člověk a získala jsem tak pocit nějaké sebehodnoty), uzdravila jsem se z nespokojeného a v mnoha ohledech neúspěšného a složitého mládí, dozrála jsem do bodu určité celistvosti. Trvalo dlouho, než ke mně přišla vyrovnanost a můj život byl v pořádku. A přišla láska a ta správná chvíle založit s mým mužem rodinu. Trvalo to celé dost dlouho, déle než bych si přála, určitě déle než bych přála svým vlastním dětem. (Ale chybami se učím – tohle uvědomění je pro mě jedním z odrazových můstků pro výběr hodnot, na kterých chci stavět svou výchovu.)
Jak se ta změna stala? Kolem mě se najednou začaly rodit děti, a já jsem poprvé v životě měla možnost být s nimi v kontaktu. O kolik radosti jsem do té doby přišla! 🙂 Navíc po pár letech v práci přišlo uvědomění jakési prázdnoty. Můj život nebyl úplný a všechny radosti, které v dospívání byly top prioritou, hlavním cílem a náplní volného času, mě najednou neuspokojovaly. Prostě pozbyly intenzitu. Jet na dovolenou – fajn, jít do restaurace – fajn, odvést kus práce – fajn, být s kamarády – fajn. Občas jsem se samozřejmě cítila víc než jen fajn. Ale všechny tyhle aktivity mi už daly, co mohly. Pomohly mi rozkrýt část mozaiky mě samé, jejíž poznávání vnímám jako cíl svého seberozvoje. Ale zkrátka jsem začala ve svém životě vnímat velký prostor pro něco nového – a pochopila jsem, že je to prostor pro naše dítě <3
Nechtěla jsem ale, aby pro mě dítě bylo “řešením” nějaké mé životní situace. Aby bylo závazkem k partnerovi, abych ho měla, protože už mi bude třicet, abych nemusela chodit do práce, ani jako prostředek ke svému sebepoznání… Chtěla jsem ve svém životě dítě, abych ho mohla milovat a předat mu vše, co sama mám, vím a umím. Myslím, že to udělalo velký rozdíl a já si najednou byla konečně jistá, že dítě opravdu chci. Že život s ním bude lepší, než bez něj. A že to je teď cesta změny, kterou chci projít.
Teď jsem ještě těhotná. Stále nevím, jaké to je, být “hlavně matkou”. Vím ale jistě, že těhotenství je díky lásce k té bytosti, kterou nosím pod srdcem, to nejkrásnější období mého života.