Těhotnění trvalo dlouho. Příliš dlouho. Probrečela jsem mnoho dní. Jednou za pár týdnů to na mě přišlo, a všechen smutek, že v mém životě není dítě, smutek nashromážděný a v běžných denních situacích potlačený, šel ven. Brečela jsem i pár hodin v kuse. Manžel byl většinou se mnou, sice nebrečel, ale aspoň za mnou třeba přišel, obejmul, zeptal se vcelku zbytečně, co se děje, tak jsem řekla, že to co obvykle.
Brečela jsem, když některá známá otěhotněla nebo porodila. I když jsem jim to ze srdce přála, připomínalo mi to mou bezdětnost a bolelo to. Taky jsem brečela na Vánočním koncertu neteře, když jsem šla z práce kolem školky. A určitě i při mnoha dalších příležitostech jsem polykala slzy, i mezi lidmi, na ulici.
Pomáhalo mi s těmi emocemi jednou za čas pobýt, nechat ten žal k sobě přijít a dovolit si truchlit. Pak bylo ale potřeba se umět taky po vhodně dlouhé době zklidnit, říct si, že pro dnešek už stačilo, nenechat se pohltit černýma myšlenkama, scénářem, že to nikdy nevyjde, nebo že za to někdo nebo něco může (manžel, já, prášky, doktor, Bůh, kdokoliv).
„Nesmíš na to myslet.“
Slyšela to každá z nás. Nesmíš na to myslet, a pak se to stane. Dovolila bych si tuhle radu poupravit – nesmíš na to myslet jako na svůj cíl. Protože to neděláš Ty, ale to miminko přichází na svět Tvým prostřednictvím. Tvým cílem je otevřít se Té možnosti. Nemůžeš dělat nic, než čekat.
Musela jsem se nejdřív naučit, co jsem neuměla. Pustit kontrolu. Podvolit se silám mnohem větším, než jsem já sama. A připustit, že mám pramálo kontroly a moci nad tím, zda k nám miminko někdy přijde nebo ne.
Zalíbila se mi myšlenka, kterou jsem někde četla, že v nějaké cizí kultuře lidé věří, že duše dětí, které teprve budou počaty, se zdržují v blízkosti těla budoucí maminky. Nějak mě ta představa zahřála u srdce, že i když miminko vůbec není na dohled, tak jeho dušička je už možná se mnou. Dodalo mi to velkou naději.
Klíč k otěhotnění? Změna perspektivy
Co nakonec pomohlo? Dovolená, uvolnění pánevního dna (aka plavání v moři), změna perspektivy.
Jednoho dne jsem se rozhodla s dušičkou spojit a pozvala jsem ji na svět. Přemýšlela jsem tentokrát, co jí můžu nabídnout, ne co přinese do života ona nám. „Cítím, že jsme na Tebe připraveni. Tatínek i já, oba se moc těšíme, až budeš s námi. Budeme Tě milovat, máme pro Tebe už teď tolik lásky. A dáme Ti všechno, co budeme umět.“
A skutečně jsem další měsíc otěhotněla. Ukázalo se, že nás chtělo miminko překvapit ve chvíli, kdy jsme ho vůbec nečekali 🙂 Bylo to tak nejkrásnější.
Johanka k nám přišla, až když jí se zachtělo, a možná až když viděla, že jsme na ni 100% připravení.
Sdílím proto tuhle meditaci, která i Tobě pomůže změnit perspektivu. Může to vypadat jako iracionální fantazírování. Mně to právě tak znělo, a to byl možná právě ten problém, který mi v otěhotnění bránil 🙂 A když jsem s pokorou přijala, že nevím, jak se věci reálně mají, a že je nemám v moci, stal se zázrak <3
Těhotnění trvalo dlouho. Dost dlouho na to, abychom si s mužem oba ujasnili, že dítě opravdu z celého srdce chceme. Věřím, že z nás tahle zkušenost udělá lepší – trpělivější, laskavější, vděčnější – rodiče.